Na Monínci už více než čtvrtstoletí
Areál vydolovala postupně doslova „ze země“ rodina Krejčových. Svůj projekt rozjížděla již od roku 1994 pod vedením Jardy Krejčího staršího. Ten se tak rozvoji areálu věnuje už více než čtvrtstoletí.
Vaše rodina odsud pochází?
Vyrůstal jsem v pošťácké rodině v jedné menší vesnici zhruba 10 kilometrů odsud. Pak jsem se přiženil do Sedlce-Prčice, kde jsem taky působil v místní tělovýchovné jednotě. V roce 1990 jsem se zde stal starostou. Na místě, kde je nyní Hotel Monínec, stála původní rekreační chalupa Rudných dolů Příbram. Těžba se však utlumovala a podnik se proto také zbavoval svého majetku. Na naši radnici přišla žádost o demolici původní chalupy a já se rozhodnul, že bychom to mohli spolu se synem převzít. Zvažovali jste už tehdy, že by se zde mohlo taky lyžovat? Vůbec. Chtěli jsme zde provozovat restauraci a ubytování. Nejdříve jsme otevřeli hlavní budovu a potom i ty vedlejší, kde jsou dnes penziony. První léto nějací hosté přijeli.
Zvažovali jste už tehdy, že by se zde mohlo taky lyžovat?
Vůbec. Chtěli jsme zde provozovat restauraci a ubytování. Nejdříve jsme otevřeli hlavní budovu a potom i ty vedlejší, kde jsou dnes penziony. První léto nějací hosté přijeli. Z vydělaných peněz jsme se rozhodli, že tu vybudujeme bazén. Žádná voda tady jinak nebyla. Přes zimu, kdy se sem po původní cestě nedalo ani pořádně vyjet, u nás však nebyla ani noha. Zvažovali jsme, co s tím uděláme. Ve sklepě jsem v tu dobu našel starý malý dětský vlek. A lidé začali jezdit. Kamarád nám pak v Rokytnici nad Jizerou našel starší vlek, jenž se do té doby válel někde v kopřivách. My jsme jej za 40 tisíc koupili, opravili a postavili pod hotel. Před hotelem jsme otevřeli občerstvení. Díky tomu všemu se sem někdy za víkend sjelo třeba až 1 500 hostů.
Jak dlouho vám ten starý vlek vydržel?
Naštěstí ne moc dlouho. Objevila se totiž dotace z ministerstva pro místní rozvoj, díky níž jsme mohli částečně investovat do pomy, která už tehdy stála zhruba 800 tisíc.
Jak jste sem vše nahoru vyváželi?
Pořídili jsme si trabanta a v tom nejprudším kopci vše vyváželi na zpátečku.
Jak jste si tedy zajistili financování?
Měli jsme velké plány, ale na větší investice do areálu jsme neměli finanční sílu. Vše se změnilo příchodem Marcela Sourala a jeho Trigemy. V roce 2008 jsme udělali kompletní zasněžování, vybudovali Restauraci M2, zprovoznili velkou lanovku a posledního prosince přijeli první lyžaři, aby si mohli nový areál vyzkoušet. Toto byl zásadní zlom, který během deseti let posunul Monínec z malého lyžařského střediska na úroveň známých českých areálů. Musím také s díky zdůraznit, že Marcel neinvestoval pouze finanční kapitál, ale i silnou osobní invenci a nadšení, a to mělo v dobách, kdy se vše úplně nedařilo, velkou přidanou hodnotu.
Kdy došlo k přeměně původní chalupy na Hotel Monínec?
To bylo až o několik let později. Zhruba dva roky pak trvalo, než se nám podařilo na Monínec přitáhnout novou klientelu, která hotel obsadila.
Uživila vás jen zima?
V okolí se postupně postavil golf, koňská farma, převezla se sem ze Sněžky poštovna a příležitostí, proč přijet právě k nám, bylo najednou o mnoho více. Proto jsme vybudovali bikepark a koupaliště a domluvili se s novým nájemcem, který kromě zkvalitnění lyžařské školy i půjčovny uvedl v život Aktivity park. Jsem taky rád, že se pod hotelem mohl otevřít nový bazén s barem a že se chytil projekt turistické oblasti Toulava, který jsme společně s partou několika nadšenců z okolí před lety založili. Díky tomu jsme nyní vzorem i pro jiné oblasti Česka, kdy se více různých provozovatelů hotelů, restaurací, muzeí a dalších míst spojilo, protože to v konečném důsledku přináší profit všem.
